|
Cesta začala naprosto v poklidu - vlakem do Moskvy a pak z Kazaňského nádraží 4 dny do Džambulu. Rutinní kontrola
při nástupu do vlaku proběhla bez problémů. Džambul je menší kazašské městečko na hranici s Kirgistánem, odkud jsme
za převoz taxíkem přes hranici dali 18$ - možná drahé, zato bez jakékoliv kontroly. Kousek za hranicemi jsme
konečně po 6 dnech ve vlacích ulehli pod širým nebem. Ráno plni očekávání jsme zamířily přes podhorskou vesnici k horám.
A jaké překvapení, menším průsmykem s vodní přehradou a obrovskou betonovou bystou Lenina jsme se dostali do Talaského údolí
s obrovskou přehradní nádrží a hory, ještě 40km daleko. Ovzduší je zde tak čisté, že se zdají být mnohem blíž. Trvalo
nám to ještě další 4dny než jsme se dostali z oblasti naprosté pustiny kde i tráva je raritou do trochu přívětivější krajiny.
Stromy zde rostou jen v okolí řečiště sice četných, ale dravých řek. Trochu nepříjemnou teplotu přes den-odhadem tak 35°C ve stínu
řešíme poledním klidem od 11 do 15 hodin. Cesta je příjemná a je i používaná, míjejí nás pastevci ovcí, kteří táhnou se
stádem do hor za pastvou. Využíváme jejich nabídky a s pomocí koní překonáváme nejtěžší překážku, sedlo kterým se přesunujeme
z Talaské oblasti do Toktogulské. Ze sedla, asi 3500m, je nádherný rozhled pokraji. Dostáváme se do malebného údolí,
které je cílem pastevců a mi zde díky nepřízni počasí přečkáme pár dní. Jako vznešení hosté dostáváme k jídlu s poctou ovčí
oko - mno jiný kraj... A pak další sedlo do schůdnějšího údolí směrem na Toktogul - údolí Narynu. Ráz krajiny je zcela odlišný.
Převládají listnaté stromy a keře. Dokonce procházíme bolševníkovým "lesem". pod horami nám cesta přináší další překvapení.
Pískovcové skály a opět pustina - pomalu nám dochází, že bez zavlažovacích kanálů je celá země pouští a savanou. Lesy vykáceli lidé a trávu
spásl dobytek. V Toktogulu se zdržíme jen nejnutnější čas a míříme přes Biškek k Isikkulu - nejvýše položenému slanému jezeru na světě.
Velkou zajímavostí je neznalost místního obyvatelstva - nedokázali se shodnout zda je voda Isikkulu slaná nebo sladká. Je slaná a to
hodně, pít se rozhodně nedá. Míříme do hor na jižní straně, ale opět pustina a k našemu zklamání bez vody. Měli jsme ale štěstí a nalézáme
napajedlo, zemně je zde tak vyprahlá, že po pár metrech voda mizí v písku. Trávíme zbytek expedice pokusem ulovit sysla, ale bez úspěchu.
Nakonec byl čas na cestu zpátky. Tady zbývá jen upozornit na skutečnost, voucher na lístek na vlak nic neznamená. Vše mělo být zajištěno v Biškekské
pobočce Inturistu, jenže "paní" se spletla a rezervovala místo vlaku ubytování a nejbližší volný odjezd až v polovině září. Paráda na to že byla polovina srpna.
Tuto zdánlivě složitou situaci nám pomohli vyřešit místní. Když se cestuje vlakem dlouho tak se Rusové seznamují, předávají adresy a celkově
se snaží družit. Platí heslo nevíš kdy budeš něco potřebovat. My potřebovali a oni pomohli. Lístky na vlak jsme měli do druhého dne z
černého trhu. A teď to nejdůležitější pouze za 200$ místo za 300$ od Inturistu. podle toho co jsme zjistili tak šmelináři zkupují lístky na celé vlaky
a oficiálně si lístek nikdo nekoupí - dokonce ani cenu nemají zveřejněnou. Ale to už jsme na cestě do Moskvy. Menší trable jsme si ještě užily při opouštění Ruské
federace. V Brjaňsku nás donutily vystoupit z vlaku, protože se domnívali, že nemáme vízum. Proti moci policie je člověk bezmocný, ale rozhodně nepodepisovat nic
čemu nerozumí, dělat, že nerozumí a tak jim nezbylo nic jiného než nás pustit. Dobrá zkušenost. Cesta do Prahy se tedy malinko protáhla. Na tři přestupy přes Ukrajinu,
pěšky přes hranici v Užhorodě, stopem do Michalovců a pak rychlíkem do Prahy.
|